Musica di Clausura Borromea
Boromejské stopy v hudbě ženských klášterů

Svatý Karel Boromejský a jeho mladší bratranec Federico Boromejský zanechali z pozice arcibiskupů Milánských v letech 1564-1584 a 1595-1631 výrazné stopy v životě ženských monastických společenství. Starší sv. Karel byl jedním z hlavních hybatelů reforem na základě závěrů tridentského koncilu, mimo jiné výrazného zpřísnění klášterního života jeptišek. (Proč bylo zpřísňování na pořadu dne se dozvídáme především z toho, co se zakazovalo: například „maškarády“ a „hostiny“; ženské kláštery byly zřejmě aktivními centry společenského života. S kláštery byla asociována ve druhé polovině 16. století asi až každá pátá žena v celém Miláně; z aristokratických rodin to bylo ještě větší procento.) Toto zpřísnění se týkalo i provozované hudby: především byla výrazně omezena polyfonie ve prospěch chorálu. Podle Borromeova vzoru prováděl obdobně přísné reformy ve městě Bologna také kardinál Gabrielle Paleotti: mimo jiné dovoloval polyfonii pouze jednou v roce a kromě chorálu považoval za přípustné už jen zpěv jednoho či dvou hlasů za doprovodu varhan.

Právě těmto požadavkům vychází vstříc tajemný rukopis známý jako „di Carlo G.“, sbírka více než 80 jedno- a dvojhlasých skladeb neznámého autora Carla G., která byla až letos v létě přesvědčivě umístěna právě do prostředí boloňských ženských klášterů. Sbírka je extrémně cenná také tím, že obsahuje vypracované varhanní doprovody — a to v době, kdy se pomalu ustavuje praxe basso continuo, zápis doprovodu sólového hlasu pouze basovou linkou, nad níž varhaník doplňuje harmonii „za běhu“, takže nám Carlo G. poskytuje jedinečný vhled do toho, jak tyto doprovody realizovat.

Přísný postup sv. Karla Boromejského, včetně architektonických prvků zajišťujících přísnou klauzuru, se v ženských klášterech setkal jen s částečným úspěchem. Zatímco sv. Karel hudbu především omezoval (spolu s dalšími klášterními aktivitami obrácenými směrem k veřejnosti), jeho mladší bratranec Federico naopak podporoval hudební vzdělávání a hudební život zasvěcených sester — v daných mantinelech — jako „duchovní rekreaci“, a jako jeden ze způsobů, jak reformy zaměřené na vydělení klášterního společenství ze světského prostředí kolem uvádět v trvalejší život. Jedním zajímavým dokladem tohoto přístupu je produkce světských italských madrigalů přetextovaných duchovními latinskými texty, kterých vyšlo mezi lety 1600 a 1616 jedenáct svazků.

Avšak jedním z nejzajímavějších dokladů péče, která byla hudbě v ženských klášterech za Federica Boromejského věnována, je sbírka Sacri Concerti a 1, 2, 3, 4, 5 e 8 voci e Canzoni Francesci a 4, kterou složila a roku 1630 vydala sestra humiliátka Claudia Francesca Rusca s dedikací právě Federicu Boromejskému. Sbírka obsahuje mj. nejstarší doloženou instrumentální skladbu složenou ženou (ačkoliv se asi dá očekávat, že se s pokračujícím zkoumáním hudební tvorby jeptišek narazí ještě na něco staršího), canzonu „La Borromea“.

Stojí také v dnešní době za zmínku, že se oba arcibiskupové z rodu Boromejských významně osobně angažovali v čelení morovým ranám — sv. Karel v letech 1576-1578, Federico za moru 1627-1628. Oba rozdali mnoho ze svého majetku na pomoc chudým, hladovým, nemocným.